1 - 5 července 2009
1.7 Středa - 3x a dost
Přes noc mi vypadl špunt z ucha, nepřišla bych a to, kdyby mě nevzbudila SMSka. Dorazila moc brzo nad ránem, protože chlopek ještě ležel v posteli. Záměrně nepíši, že spal, protože opravdu jen ležel a naštvaně odfukával.
Pro mě bylo příliš brzo než abych rozpoutala jakoukoliv debatu na libovolné téma, takže jsem opět zahrála mrtvého brouka a zahrála ho opravdu dokonale. Marně chlopek nahlas vzdychal, marně brblal, nic na mě neplatilo. Pěkně v klidu jsem vyčkávala až se chlopek oblékne a práskne za sebou dveřmi.
Bylo mi jasné, že mi píše moje obávaná přítelkyně. Má totiž zásadu, nespím já, nespi nikdo. Vybavilo se mi, jak minulý rok v létě volala svému advokátovi na jeho soukromé číslo v půl šesté ráno a to ještě v sobotu. Docela se divila, když s ní rozvázal pracovní poměr. Nepoučila se, a tím samým způsobem zpacifikovala další dva advokáty.
Taky mě napadlo zda nešlo zase o zatoulanou SMS zprávu.To už tu také jednou bylo. Tehdy jsme si každá o té druhé myslely, že je šibnutá.Koho by napadlo, že když pošlu SMSku v 17:40 s dotazem: Kolik lžic cukru se dává do kombuchy, opověď mi dojde za pět minut půl třetí ráno. Tehdy jsem si řekla, že asi moje obávaná tak úporně hledala ten recept až ztratila pojem o čase.
Když jsme pak seděly nad kávou a obě po sobě divně pokukovaly, napadlo mě, že něco tady nehraje a přímo jsem se jí zeptala, proč mi odpověděla až o půl třetí. Moje obávaná přítelkyně se na mě podívala jak na cvoka a řekla: „No dřív to nešlo, však ta SMSka dorazila za 7 minut půl třetí a než jsem se probrala a naťukala zprávu…“
Takže jsme se obě shodly na tom, šibnutá není ani jedná z nás a že SMSka zbloudila někde na trase.
„Proč na noc nevypínáš mobil,“ našla jsem v kuchyni vzkaz napsaný na lístečku u kterého ležel můj vypnuty mobil. Z toho jsem usoudila, že celý den bude chlopek ubručený a ukřivděný, protože on pracující byl vyrušen z klidného spánku. Útěchou mi bylo, že osm hodin bude v práci a taky nějaký ten čas stráví v tramvaji, takže bude mít dostatek času, pořádně se vybrblat mino domov.
Zapnula jsem mobil, zpráva byla opravdu od mojí obávané přítelkyně, která mi nadšeně psala, že něco objevila v sekáči a že se těší až mi to ukáže a taky psala, že se tentokrát do toho vleze i když to přes prsa a pupek nezapne.
Bylo naprosto zbytečné jí odepisovat, že pokud halenka v těch inkriminovaných místech nedovírá, radost je předčasná.
Hodila jsem celou věc za hlavu a vypustila toho malého Krakena z klece.Tekil měla dobrou náladu a dnešní den pojala jako bojovou hru, opět na mě zkoušela svůj smrtící chvat a k tomu se mě ještě pokoušela odtáhnou pod skříň. Jsem ráda, že fretka je tak malé zvířátko a vždy si s nim poradím, jinak nevím, nevím, jak by ty její hrátky dopadly.
Kolem deváté přišla moje obávaná přítelkyně a vytasila se s krásnou halenku. Když se do ní nasoukala a já viděla jak se všechny švy na ní šponují, doporučila jsem jí místo posunutí knoflíků do míst kde už látka není, liposukci a zmenšení ňader.
Moje obávaná zklamaně odešla a za dvacet minut byla celá nadšená zpátky. Opět v sekáči za rožkem objevila krásnou halenku s proužky, která jí prý bude dělat štíhlou. Vysvětlila jsem, že tahle halenka jí štíhlou rozhodně neudělá, protože se do ní nenarve. Za hodinu opět 3x klim-klang přerušilo můj klid. Opět se moje obávaná vracela z obchůzky po sekáčích. Tentokrát přitáhla kalhoty. … co na to říct, prostě jsou lidi kteří se nepoučí a nepoučí … a taky nepochopí, že větší těleso se do menších kalhot nenapresuje.
„Když zatáhnu břicho,“ předváděla mi moje obávána přítelkyně.
„Když si sedneš,“ vysvětlovala jsem já.
Marnost nad marnost. Ale aby viděla, že mám dobrou vůli odpárala jsem jí zašité kapsy na saku v kterém už chodí víc jak měsíc. Ty kapsy se zašívají proto, aby tam zákaznici nedávaly ruce a aby se kapsa nevyboulila dřív než si někdo sako koupí.
…
I dnes se moje mládě celý den nehnulo od knížky. Učilo se.
Odpoledne přišel chlopek a stěžoval si na oběd z jídelny. Už delší čas mu tam nechutná a já mu celý ten čas nabízím, že mu budu vařit. Chlopek, ale vždy mou snahu odmítnul. Dnes si stěžoval opět. Prý měl na oběd brambory a řízek. Brambory prý byly snad ze včerejška a ještě k tomu rozvařené a přes řízek viděl až do Opavy.
Nedalo mi to a znovu jsem mu nabídla své kulinářské schopnosti a opět byly zamítnuty. A důvod? Prý s kastrůlkem chodit nebude.
A tak jsem mu nabídla zavařovací sklenici.
Tu odmítnul také
A já pochopila, že chlopek vůbec nechce dobře jíst, on chce chodit bez kastrůlku a frajeřit.
2.7 Čtvrtek - mládě zkoušky brzy
Od čtyř od rána moje mládě bobkovalo a taky blinkalo, opět totiž mělo před zkouškami. Tři dny šprtání a nevyspáni na ní zanechalo stopy. První co řekla, když přišla za mnou do kuchyně bylo: „Před chvíli jsem koukla do skript a bylo to jako bych je viděla prvně v životě,“
Snažila jsem se ji uklidnit, ale marně, tak strašně se jí klepaly ruce, že když pila polila, myš od počítače. Položila jsem mokrou myš na piják a doufala, že z ví vodu vycucne.
Ano dnes to moje mládě opravdu velice prožívalo, na odchodu sebekriticky prohlásilo: „To bude Waterloo“ a opravdu bylo. U zkoušek shořela jak stoh slámy, dobrá zpráva ale je, už pak neblinkala ani nebobkovala. Už zase byla v pohodě. Zkoušky si zopákne po desátém, jak se říká, naděje umírá poslední.
Prostě ne vše se napoprvé povede.
I já se dnes na podruhé pokusila jít naočkovat psa, taky jsem vše vsadila na druhý pokus. Ještě před odchodem jsem zkontrolovala zda mám očkovací průkaz, peníze a psa a vyrazila jsem. Venku bylo děsně dusno a tak jsme se opět ploužili, když César zjisti, že opět máme namířeno na veterinu, opět zpomalil na co nejnižší možnou rychlost.
Doploužily jsme se do čekárny a usadily se. César se tvářil odvážně, asi měl dojem, že si jen tak posedíme a zase půjdeme, ale když se otevřely dveře ordinace a já zamířila dovnitř, César ustrnul. Pochopil, že jde do tuhého, ale přec jen ordinaci navštívil a včeličku do kožichu vyfasoval. Domů zase pelášil jak drak a neohlížel se napravo ani nalevo a dělal vše proto, aby byl u domovních dveří první. Když jsem stoupala po schodech všimla jsem si, že u mých dveří je spousta tašek. První co mi blýsklo hlavou bylo, kdo se to k nám stěhuje, pak mě napadlo, že se snad nestěhujeme my. Ale když jsem přišla blíže, zjistila jsem, že tašky jsou plné masa, zeleniny i ovoce a vedle nich ještě stojí košík plný jahod.
Docvaklo mi, že to bude určitě souviset s tím výletem a taky mi došlo, že marné bylo Zdenčine volání, když mám mobil doma. Prostě tam moc jsem se soustředila ať nic nezapomenu, že jsem zákonitě musela něco doma zapomenout.
Doma jsem si v klidu přečetla SMSku, stálo tam: „Ahoj Věruš, neotvíráš, asi jsi někde venku, nechávám ti před dveřmi tašky s jídlem, maso hoď to na mražák a zeleninu a ovoce do ledničky, jahody rozděl mezi vás, několik jahod mi nechej a košík nezahazuj, protože ho musí vrátit, je zálohovaný, pa Zdenka“
Tak fajn. Jídlo jsem nacpala do mrazáku a zálibně koukala na jahody, vypadaly překrásně, byly velké, červené a voňavé. Hned bych si jednu zobla, kdybych se nebála kopřivky. Ale pozor! zdání klame. Byly to jahody ksichtilky. Když jsem viděla jak se moje mládě po nich ksichtí a ani cukr jí v tom nezabrání, přestala jsem jí závidět a spokojila se s banánem.
Chlopek taky jednu zobnul a hned na jahody zanevřel a tak celý košík jahod zůstal Zdence. (no moc velkou radost mít asi nebude)
A další nemilá věc se objevila na obzoru. Nemám baťoh! A jak se to tak vyvíjí asi ho ani mít nebudu. Asi mi nezbude nic jiného než chodit s igelitkami po horách jak bezdomovec kolem Tecska
3.7 Pátek - úspěch vždy až napodruhé
Nevím co to se mnou dnes bylo. Usnula jsem až někde po čtvrté hodině ranní. Celou noc jsem se převalovala, marně jsem počítala ovečky, marně jsem si představovala lidi jak makají na noční. Nic nepomáhalo. Prostě spánek nepřicházel. Jediné co jsem s určitosti věděla, bylo, že ať mě trápí cokoliv, baťoh to určitě není.
Když jsem konečně zavřela oči a snad i usnula, slyšela jsem chlopka jak přemlouvá psa, aby vstal a šel s ním čůrat.
Jen co chlopek definitivně prásknul dveřmi a šel na šichtu, vstala jsem a pustila se do balení. Moje mládě mi zavolalo od Marka, že baťoh pro mě nemá.
No, tak to mi radost neudělalo, ale přesto mě to neodradilo v balení. Sice mám svůj malinký batůžek, ale do něj mi nevleze ani srolované pyžamo. Pak jsem si vzpomněla, že chlopek má baťoh, sice nic moc, ale přeci se nejdu do hor parádit. Vytáhla jsem mu ho ze skříně. Odstřihla všechny ty nitě, které z něj trčely, zkontrolovala kapsy abych vyloučila ty děravé a začala balit, pak jsem pozalévala kvítečka a chlopkovi napsala upozornění, že to červeně kvetoucí kvítečko nemá moc zalévat a taky aby dál bacha, aby nestalo moc dlouho ve vodě a pro jistotu jsem ještě zapíchla do květináče cedulku s upozorněním, že to je to kvítko o kterém je řeč, že to je ono nad kterým má ním zostřený dozor.
Je sice pravda, že tohle kvítko je jediné, které doma kvete červeně, ale jistota je jistota.
Zdenka přijela kolem půl jedenácté a hned ve dveřích odhodlaně prohlásila: „A celé ty čtyři dny budu držet hladovku,“
Nic jsem ji nerozmlouvala, jen jsem se tomu pousmála, koukla na hodiny abych věděla jak dlouho jí to předsevzetí vydrželo, pak jsem vyndala maso z mražáku, nacpala ho do dvou tašek, zeleninu a ovoce nasáčkovala, jahody z ledničky jsem vsypala do většího pudla, aby Zdenka cestou z Ostravy mohla vrátit košík.
Šokovalo mě, že za ten rozbitý hnusně polátaný košík, na kterém bylo jasně patrno, že přenášel už ledacos a jehož tržní hodnota byla něco kolem -5 korun, byla záloha 10kaček, Když vezmu v úvahu, že za neporušenou sklínku od piva jsou 3 koruny… napadá mě kde ta naše ekonomika opravdu spěje.
Posbíraly jsem věci, já se zašla vyčůrat ať nemusíme zase zastavit v březovém háji, rozloučila jsem se se psem, zamkla byt a vyrazily jsme. Hned na chodbě se mi Zdenka chlubila: „Všímáš si, už chodím ze schodů po dvou,“
„Jo všimla jsem si,“ řekla jsem se smíchem, „a tys to předtím neuměla,“
„No uměla, ale musela jsem chodit krok sum krok, když jsem nemohla ohnou to koleno,“ vysvětlila mi.
Nacpaly jsme věci do auta a začalo malé dobrodružství, první se musel vrátit košík. Ne, první se musel najít obchůdek kde se ty jahody v zálohovaném košíku koupily. Ale hned na podruhé se to podařilo.
Ano já to říkám hned, že někdy až napodruhé to vyjde.
Druhá naše zastávka byla u Zdenky, Zdenka totiž jela z práce a ještě se nestihla sbalit a taky se chtěla osprchovat.
Mě to nevadilo, protože jsem si mohla ještě jednou před cestou ulevit.
Zdenka pobíhala bytem, hned byla pod sprchou, hned na balkóně zalévala květiny, pak zase balila…
Při tom kalupu jsme se domluvily, že tentokrát její notebook brát sebou nebudeme. Zaprvé opravdu nerada mačkám čudlíky na cizím objektu a zadruhé, když jsme ho sebou minule tahaly, vůbec jsem se ke psaní nedostala, protože buď se něco dělo anebo se nedělo nic a vysedávala u nás sousedka.
Konečně jsme opět byly na odchodu, já si ještě jednou odskočila, abychom se zase nemusely někde zdržovat cestou a vyrazily jsme, abychom unikly dopravní špičce. Cestou k výtahu vykoukla Zdenčina sousedka, v krátkosti jsme pokecaly o počasí udělaly jí papapa a už jsme byly u auta a cpaly Zdenčiny věcí do něj a pak trádá…
… ale přec jen jsme zastavily a to v makru. Já si šla koupit sešit na psaní a dva loupáky, Zdenka se šla podívat za kolik se prodávají povidla a koupila dva nanuky na špejli a taky trs zahnutých banánu neschválených unii a taky koupila chleba a balík toaletního papíru, pro sousedku, což bylo něco jako parkovné za ty sáňky, které byly u ní přes zimu.
„Proč to auto pořád pípá,“ ptala se pokaždé Zdenka, když zastavila a otevřela dveře auta.
„A to začalo pípat až teď?“ zajímala jsem se o problém.
„Ne, to dělá pořád, když zastavím a otevřu dveře,“ řekla Zdenka naštvaně.
Pomyslela jsem, že to asi nějak s těmi dveřmi a zastavením bude mít nějakou spojitost a nechala problém koňovi.
„Zahájíme to nanukem“ řekla Zdenka a nabídla mi nanuk a druhý si taky hned rozbalila, ani jsem se nemusela podívat na hodiny abych odhadla, že to její předsevzetí ohledně hladovky vydrželo necelou hoďku.
Posilněné jsme zase vyjely směr chalupa.
„Teď stavíme až na chalupě,“ pravila Zdeňka nadšeně a šlápla na plyn. Cesta před námi byla úplně volná a Zdeňka se radovala: „Cha, cha, cha! Jsme první,“ ale jen to dořekla objevila se před námi červená dodávka, takzvaný špunt, protože se zrovna zjevila v místě kde byly zatáčky klikyháky a taky bílá čára uprostřed silnice.
Takže dál jsem se ploužily a čuchaly výfukový plyn.
… konečně jsme byly pod kopcem pod chaloupkou a konečně jsme zase dýchaly čistý vzduch a vychutnávaly klid a začaly jsme vybalovat věci z auta a tu najednou Zdenka ztuhla.
„Věruš, je zle,“ řekla celá zkoprněná.
A já věděla, že opravdu je zle, jen mi blesko hlavou: Klíče!
Fakt jsem se strefila.
„Dáme si banán!“ řekla Zdenka nasraně a taky mi jeden vrazila do ruky. „Na a jez!“ poručila mi. A tak jsem baštily banán koukaly po okolí a taky nahoru kde zabezpečená chaloupka stála a uvažovaly jsme.
Navrhla jsem, že některé tašky vyneseme, protože na jeden zátah bychom to stejně všechno nepobraly a pak zase odjedeme.
Tak jsme posbíraly věci a štráchaly se do kopce. Zdenka stále na sebe hubovala a taky litovala, že chaloupka nemá žáden zadní vchod. Dosmýčily jsme tašky k chaloupce, postavily je před dveře a tu nám došlo, že v těch taškách máme maso a taky zeleninu a ovoce a vlastně veškeré potraviny na celé čtyři dny a že ta kuna, která chaloupku obývá zároveň s kočkami bude ráda, protože tolik různorodého jídla co jsme ji donesly, ještě neviděla.
Zabezpečily jsem tašky. No zabezpečily, prostě jsem dbaly na to aby byly všechny zipsy dobře zapnuté. Chvíli jsme se vydýchaly, Zdenka pochválila nepřítomného Jeňu, že se jí strefil do vkusu a odněkud dotáhl pod rýnu chaloupky žlutý plechový barel na vodu, aby mohla zalívat kvítka. Zdenka totiž žlutou miluje, měla oblečenou žlutou halenku, což brouci mušky a berušky ocenily a když vytáhla z kabelky žlutý hřeben, aby se upravila, věděla jsem, že opravdu k ní žlutý barel ladí,jen mě tak napadlo,že ve žlutých barelech se převáží převážně toxický odpad, ale nechtěla jsem Zdeňku zneklidnit pitomým dotazem.
Zase jsem od zamknuté chaloupky kráčely k zamknutému autu, mě na půl cesty dorazila SMS zpráva, že jsem na Slovensku a taky o nějakých nevýhodných výhodách ohledně volání: Opět jsme nasedly do auta a zase frčely směr Ostrava.
Jelo se nám skvěle cesta byla volná a proti nám jela barevná kolona aut všech těch co utíkali z města.
„Cha, cha, cha stejně jsme byly první!“ vítězně zvolala Zdeňka a ledva to dořekla už se před námi objevil opět špunt v podobě dodávky, tentokrát to bylo úplně to samé jenže v bleděmodrým a tak jsem se zase plahočily serpentinami a dýchaly výfukový plyn s chrpové modré dodávky.
Konečně jsme zase zaparkovaly před Zdenčiným domem. Já si zašla k ní ulevit abychom se nezdržovaly cestou, protože pokud bychom včas nedojely k chaloupce, opravdu hrozilo, že budeme držet hladovku. Zdenka vzala klíče od chaloupky a opět jsme udělaly její sousedce papapa a už jsem zase frčely na chalupu.
Pěkně si to jedeme, cesta před námi volná.
„A teď už to zase jede 110,“ pochvaloval si Zdenka a zas jí to nedalo a dodala: „Cha, cha, cha, stejně jsme byly první! A stejně nejsme poslední,“ a hned na to se objevil před námi „špunt“ tentokrát to nebyla dodávka, ale stařičký autobus a jel hezky pomalounku serpentinami, aby se mu motor neschvátil a my zas čuchaly výfukové plyny.
Tak strašně jsem se chtěly vyhnou zácpě a pokaždé se nám, cesta zašpuntovala jediným autem
„Pip, pip,“ řeklo auto.
„Proč to pípá, vždyť jedem a dveře jsou zavřené,“ zeptala jsem se.
„Já nevím,“ řekla nejistě Zdenka, „Něco tu bliká, ale proč? Co zase chce?“ chvíli zkoumala budíky na palubovce a pak klidně dodala, „Už to nebliká… aha! dochází nám nafta, jedeme na rezervu, to dojedeme … možná, …jen tam …“
„Jen tam a co zpátky!“
„62 x 3 je kolik? To je 186 … dnes jsme jen tak najely 186 kilometrů …“ pochvalovala si Zdenka a mě se zase začalo chtít.
Naštěstí pumpa byla blízko a tak auto mohlo být dotankováno.
Za nedlouho jsem opět zaparkovaly pod kopcem, vybalily zbytek zavazadel a štráchaly se vzhůru do kopce k chaloupce.
Jak jsem řekla, vše hned na první pokus nevyjde. I tentokrát druhý pokus byl úspěšný. Byly jsme v chaloupce. Musím kunu a kočky pochválit, tašek s jídlem se ani nedotkla a tím pochvala končí, když Zdenka obešla chaloupku, aby vše zkontrolovala vrátila se nasmolená jak brigadýr. Zjistila, že kuna se podhrabala pod chaloupku, dokonce odněkud přismýčila jakýsi pytel. Šla jsem se taky podívat a pochopila, vždyť ta kuna vlastně začala budovat tajný vchod. Vzala jsem foťák abych to zdokumentovala, ale ouha. Baterky byly vybité, vzala jsem jiné baterky nacpala je do fotoaparátu a prd, opět tma, vystřídala jsem všechny baterky a zjistila, že všech osm baterek je vybito. Opět jsem nepochopila chlopkův systém skladování baterek. Stále nechápu proč vybité i nevybité baterie dává do jedné krabičky.
Naštěstí jsem chytré děvče a nabíječku jsem si vzala sebou. Takže focení jsem odložila na příští den.
A taky jsem si všimla, že osazenstvo chaloupky se rozrůstá, už v ní bydlí dvě kočky, jedna kuna a milion vos sídlí nad oknem kuchyně.
U kávy jsem pak poslala SMSku mláďátku, že jsme šťastně hned na druhý pokus dojely, aby nemělo o mě obavu, vypustila jsem SMSku jen tak od stolu do povětří zatím co Zdenka musela se svým mobilem na kopec za chaloupkou a u té příležitosti zanesla tašku s chlebem a toaletním papírem sousedce.
Na večeři jsem si dala ty dva loupáky a Zdenka se trápila s jahodami-ksichtílkami, musím říct, že je jedla statečně.
A mě napadlo, že je baští proto, protože je jí líto nepoužít ten tekutý pudr, který si sebou vzala na případnou kopřivku.
Večer kolem jedenácté mi zase dorazila SMS, koukal jsem na číslo a zjistila tu záhadu kolem SMSky z minula, myslím tu která mi přišla třikrát v půl třetí ráno. Bylo to oznámení, že jsem překročila hranice a že mohu volat ovšem podle jiných pravidel. Proč ale třikrát a proč až teď?
Svou dedukcí jsem došla k závěru, že ten můj předpotopní mobilek je tak dobrý, že krade SMSky i jiným mobilům.
4.7 Sobota - radovánky
Ráno jsem se vzbudily kolem osmé. Já jsem zjistila, že jme celou noc nebyly zabezpečení motykou zašprajcovanou o dveře a taky jsem Zdenku upozornila, že i kdyby se nějaký dareba k nám vloupal bezezbraně, tak v síni si klidně může vybrat nástroj, kterým nás utluče. Totiž na stěnách chodby vysely různé sekerky, pilky, motyky, kladiva nejrůznějších kalibru a dokonce i motorová pila byla k dispozicí. Zdenka jen nad tím mávla bezstarostně rukou a pravila, že co se má stát ať se stane.
První moje cesta byla tam a pak jsem bosky šla mokrou travou k malému potůčku, který teče za chaloupkou. Obhlídla jsem malinké poličko a zjistila, že je veliká úroda mandelinek bramborových. Takže dnešek jsem pojala jako den lovecky.
Na snídani mi Zdenka usmažila hemenex a pak se pustila ho jahod-ksichtílek. Jenže Zdenka je opravdu paličák, když si umane, že se bude živit ksichtílkama, není na světě síla, která by jí v tom zabránila. No, aspoň si procvičila mimické svaly. Pokud si myslíš deníčku, že Zdenka ty jahody jedla kvůli dietního programu, zklamu tě. Hned zrána postavila velký hrnec na pec a začala v něm vařit polívku z krůtích krků a masa a pak se těšila jak si dáme krutí játru s bramborem a na večer si opečeme nad ohněm špekáčky a taky guláš měla na programu, …
A protože sluníčko už od rána připalovalo, naimpregnovala jsem se a hned po snídani vyrazila na mandelinky. Přišla se na nás podívat sousedka a doporučila, že mandelinky, aby se zneškodnily musí se počůrat. Takže když jsem jich měla nasbíranou plnou plechovku předala jsem je Zdence, aby si to s nimi osobně vyřídila, nakonec je to přece její osobní spor. Když jsem pak po chvíli nahlédla do plechovky s mandelinkami, viděla jsem, že už nekopou nožičkami.
Sousedka se u nás posadila, Zdenka jí udělala kafe a začala zábava. Zdenka si postěžovala na kunu a sousedka na souseda, který v neděli v den kdy se má odpočívat kosil trávu.
Zdenka se přiznala, že taky má v úmyslu kosit trávu a taky zahrabat ten zadní vchod s kterým se kuna tak nadřela.
„Jak tě zítra uvidím s lopatou anebo s kosou v ruce, tak přijdu a hodím ti to do potoka! Já ti dám robit v neděli!“ durdila se sousedka.
„No někdy to udělat musím!“ hájila se Zdenka.
„Skončíš v pekle!“
„Já už v tom pekle jsem!“ řekla Zdeňka a podávala se na ten protečený strop u komínu. Zdenka totiž už delší čas bojuje o to aby nahnala Jeňu a donutila ho zbourat komín a postavit nový. Jenže Jeňovi se do toho nechce, takže … kdo jiný si troufá zbořit komín a znovu ho postavit? Jasně že Zdenka
Dál se řeč vedla kolem borůvek a Zdenka se zasnila, jak by bylo fajne udělat borůvkové knedlíky, … hnn a ňam se neslo chalupou a hned na to začala Zdenka špekulírovat, že by na tom pecku upekla i borůvkovou buchtu.
A já jí u té příležitosti připomněla to rozhodnutí, které měla v pátek. Zdenka jen mávla rukou a pravila, že tu hladovku si odloží až nebudou v lese borůvky.
Já si na oběd nedala nic, když je vedro tak mi prostě nechutná a Zdenka si dala polívku s rýžovými nudlemi. Jenže za u dobu co se se sousedkou bavila o borůvkách, polívka zhoustla a stala se kytem. To že v hrnci s polívkou stojí naběračka, to je naprosto normální,
ale když už polívka nejde z hrnce vyklopit, to už je podezřelé.
Zdenku kompaktnost polívky nezaskočila, nožíkem si ukrojila na talíř a s chutí se pustil do jídla.
Odpoledne se přihnala bouřka i sousedka, pěkně spolu. Obloha potemněla, hromy burácely, blýskalo se až hrůza a my vypnuly všechny spotřebiče včetně mobilu, abychom blesku nezavdaly příčinu k návštěvě. Hrnce jsme umístily tak aby kapky ze stropu kolem komínu dopadaly do nich a byla tady chvíle jak vyšitá pro hrůzostrašné historky. Jasně, že se vše vztahovalo k bouřce. Vyprávělo se do koho a kde blesk uvalil a taky že lípa a jedle přitahuji blesky. A taky zlato, takže do mě blesk hned tak neuvalí, protože jsem malá, zlato nenosím a pod stromem zas často nestojím.
A když tak krásně bouřilo a blýskalo všimla jsem si lidiček na protější strání uprostřed polička. Obdivovala jsem ty zemědělce, že ať byl úpal anebo vichr, oni pořád byli na poli. Ale teď v té bouřce mi to došlo, že to vůbec nejsou pracovití zemědělci, ale že jde o strašáky. No zmátli mě dokonale.
Na večeři jsem si vzala rajče a tvrdý chleba z Tecska, který byl zakoupený v pátek, ovšem dnes se už nedal ukrojit ani nožem a málem se musel odkopnut motykou.
Zdenka si zase ukrojila polívku a jako dezert si zase dala jahody-ksichtilky a vyhrožovala mi: „Dnes jsi nejedla, tak zítra nevařím!“
jsem zvědavá jak dlouho jí to předsevzetí vydrží
Večer nastal čas pro hygienu, umyly jsme se v kovovém umývadle a tu Zdenka zjistila, že už je umytá až na pusu.
„Je to jedno tělo jedná kůže…“ řekla a dokončila svou hygienu, a pak spokojeně dodala: „čisté zuby a prdel je pro mě to nejdůležitější,“
Já zašprajcovala dveře motykou a obě jsme ulehly.
5.7 Neděle - nedělní nicnedělání
Vstaly jsme z lůžka ve chvíli, kdy lidé z dědiny šli z kostela. Pěkně jsme je viděly z našeho okna jak z protějšího kopce v houfu jdou.
Trochu mě mrzelo, že jsem opět prošvihla srnku, která chodí Zdence ožírat brambory a maliny. Chtěla jsem si jí vyfotit.
Opět jsem si zašla tam a taky k potůčku, pěkně na boso, trochu fotila brouky a tak vše okolo, na Zdenčiným políčku zlikvidovala přítomné mandelinky bramborové a osobně jsem jim to těm americkým emigrantům řádně „osladila“ i po mém zásahu přestaly třepat nožičkami.
Slunce pálilo už od rána tak úporně, že jsme ani ven nemohly. Faktor 8 je asi málo na horské prostředí a včera když jsem fotila brouky na louce spálila jsem si krk.
Přišla sousedka, aby zjistil jak jsme prožily noc a taky, aby zjistila zda náhodou nepracujeme a taky se přišla poradit zda je dobře když kapusta kvete. Jelikož i my jsme byly ani ne tak teoretici jako spíše pozorovatele květeny, nevěděly jsme, ale já došla svou skvělou dedukci k závěru, že když něco kvete, tak se tomu daří, takže je to dobře.
Zdenka si zase dala na snídani zbytek jahod-ksichtílek a chlubila se, že nedostala kopřivku.
Taky jsem se konečně dozvěděla proč má Zdenka v kuchyni dva pecky.
A už to vím, to není kvůli tepla, to je kvůli demokracii.
Jeňa chtěl krbopec a Zdeňka zase něco na čem by se dalo vařit a ohřát voda.
K večeru když sousedka odešla, Zdenka zahrabala zadní vchod chaloupky, aby měla kuna co robit a vyprala ten pytel, který kuna odněkud dotáhla a pověsila ho na šňůru, ale i tak byla kuna v její nemilosti.
Večer jsem opět zase zamkla koupačkou a šlo se spát. Zítra jsme totiž měly plánovaný výlet do Turzovky