Někdy v únoru 2008
Některý čtvrtek v únoru - tolstolobík
Začnu tím, že čtvrtek a pátek jsem měla mít jen a jen pro sebe. No a ve čtvrtek kolem jedenácte se to zvrtlo. Ozvalo se 3x energické „klín-klank“ zvonku a byla veta po klidu. Takhle totiž zvoní jedině moje obávaná přítelkyně. Chvíli jsem uvažovala, zda mám otevřít. Měla jsem totiž mrtvý den.
Toužila jsem po samotě. Ač nerada, tak hrát si na mrtvého brouka jsem zavrhla. Jednou jsem to už zkusila a nezabralo to. Moje obávaná přítelkyně hodinu zvonila a klepala a pak si sedla na schody a trpělivě na mě čekala. Bude to znít neuvěřitelně, ale ona na těch schodech vydržela sedět skoro tři hodiny.
Toužila jsem po samotě. Ač nerada, tak hrát si na mrtvého brouka jsem zavrhla. Jednou jsem to už zkusila a nezabralo to. Moje obávaná přítelkyně hodinu zvonila a klepala a pak si sedla na schody a trpělivě na mě čekala. Bude to znít neuvěřitelně, ale ona na těch schodech vydržela sedět skoro tři hodiny.
Byla jsem jak v pasti, pes totiž začal dělat smutné oči, prostě se mu chtělo. Napadlo mě, že zavolám některé své přítelkyni, aby mou obávanou přítelkyni odlákala od mého bytu. Ale zas tak dobré přítelkyně nemám, aby to pro mě udělaly. Naštěstí moji obávané začaly tuhnout nohy a tak se šla trošku projít. Využila jsem toho a vypařila jsem se i se psem z Poruby.
Na procházce kolem lesa jsem strávila tři příjemné hodinky. Prostě jsou dny, kdy nemám na ni a na nic sílu.
Jen tak na ukázku: předminule, když jsem fakt nebyla doma, si moje obávaná přítelkyně stěžovala na
mého souseda, který ji seřval, protože na mě zvonila a klepala. Pak si zase on stěžoval na ni.
Byl totiž po noční a ona vydržela 30minut zvonit a klepat. Soused to nervově neustál a šel jí říct, že snad musí být každému jasné, že pokud po takové dlouhé době nikdo neotvírá, tak nejspíš nebude doma. Moje obávaná přítelkyně mu odpověděla svou vlastní přímočarou logikou: „Já musím nutně mluvit s Věrkou,“
mého souseda, který ji seřval, protože na mě zvonila a klepala. Pak si zase on stěžoval na ni. Byl totiž po noční a ona vydržela 30minut zvonit a klepat. Soused to nervově neustál a šel jí říct, že snad musí být každému jasné, že pokud po takové dlouhé době nikdo neotvírá, tak nejspíš nebude doma. Moje obávaná přítelkyně mu odpověděla svou vlastní přímočarou logikou: „Já musím nutně mluvit s Věrkou,“…no nezabili byste ji? 
Vrátím se k čtvrtku. Jen jsem zaslechla ten zvonek, hned mi bylo jasné, že je zle. Nebylo úniku. Musela jsem jít otevřít. Na prahu stála moje obávaná přítelkyně a nadšeně mi před obličejem zamávala igelitkou.
„Kupila jsem tolstolobíka! Uděláme si dobrý oběd!“ hlásila vítězně.
Omylo mě horko. Uzený tolstolobík je výborný, ale ona ho donesla v syrovém stavu. Vysvětlila jsem jí, že nemám uzák a pečený nebo smažený tolstolobík je hnusný, jednou jsem z něj blinkala a to mi stačí. Moje obávaná přítelkyně nasadila ukřivděný tón. 
Mou zkušenost ignorovala a ani moje „ne“ nebrala na zřetel. Trvala na tom, že nějak toho tolstolobíka uklohníme.
Mou zkušenost ignorovala a ani moje „ne“ nebrala na zřetel. Trvala na tom, že nějak toho tolstolobíka uklohníme. Věděla jsem, že si to nedá jen tak vymluvit. Na internetu jsem našla recepty 
a ani jeden se mi nezamlouval. Ale napadla mě spásná myšlenka
a poslala jsem svou obávanou přítelkyni za mou dobrou přítelkyni, která je skvělá kuchařka. 
Věřila jsem, že si jistě s tolstolobíkem poradí. Takže jsem se takticky a elegantně zbavila své obávané přítelkyně. Bohužel jsem to, ale nepromyslela až do důsledku
a to se mi pořádně vymstilo. Za necelou hodinku mě zvedl ze židle telefon od mé, najednou bývalé dobré přítelkyně. Jen co mi nadala
a práskla sluchátkem, hned vzápětí následoval druhý telefon. Tentokrát byla na drátě moje obávaná přítelkyně, taky vedla zajímavý monolog.
a ani jeden se mi nezamlouval. Ale napadla mě spásná myšlenka a poslala jsem svou obávanou přítelkyni za mou dobrou přítelkyni, která je skvělá kuchařka. Věřila jsem, že si jistě s tolstolobíkem poradí. Takže jsem se takticky a elegantně zbavila své obávané přítelkyně. Bohužel jsem to, ale nepromyslela až do důsledku a to se mi pořádně vymstilo. Za necelou hodinku mě zvedl ze židle telefon od mé, najednou bývalé dobré přítelkyně. Jen co mi nadala a práskla sluchátkem, hned vzápětí následoval druhý telefon. Tentokrát byla na drátě moje obávaná přítelkyně, taky vedla zajímavý monolog. Měla jsem z toho hlavu jak v úle a dalo mi velkou práci, abych nějak všechny ty informace zdárně vstřebala.
klobouková story Následující den jsem si řekla, že před jedenáctou nevstanu. Stejně nebyl důvod. Všichni na mě byli naštvaní, takže nehrozilo, že by mě někdo potřeboval.
V devět mě vzbudil mobil. Sice mi bylo divné, kdo by po mě zatoužil, když to mám pohnojené na všech frontách a ona to moje obávaná přítelkyně (no šlak to tref!) Vždyť já ještě pořádně nevstřebala včerejšek a ona mi už dnes začala pět chválu do ouška, jaká jsem skvělá a šikovná a jak jen já jí mohu zachránit. Čím déle švitořila, tím víc jsem upadala do deprese. Ukecala mě, prý za 20minut bude u mě a poví, co se jí zase přihodilo. A fakt, ještě jsem ani nestihla ze sebe udělat člověka 
a ona už zvonila na mém prahu.
Ukecala mě, prý za 20minut bude u mě a poví, co se jí zase přihodilo. A fakt, ještě jsem ani nestihla ze sebe udělat člověka a ona už zvonila na mém prahu. Tak a teď začne slibovaná klobouková story:
To bylo tak, včera, když jela s tím tolstolobykem v igelitce na Dubinu, byl docela silný vítr. Všichni rozumní lidé měli na hlavách čepku, 
nebo aspoň kapuci, ale moje obávaná přítelkyně ne. Jedině ona měla odvahu v tom nečase si vzít elegantní klobouček z roku 1935, který objevila v sekáči za dvacet korun.
nebo aspoň kapuci, ale moje obávaná přítelkyně ne. Jedině ona měla odvahu v tom nečase si vzít elegantní klobouček z roku 1935, který objevila v sekáči za dvacet korun.
Každý ví, jak to na sídlišti profukuje, takže se odehrála scéna, jak z americké grotesky. Vítr jí odfouknul klobouk akorát před čumák jakéhosi psa, kterému se klobouk taky hodil, takže ho chňapl a odmítl dobrovolně vydat.
A začalo dovádění, které se skládalo z honičky 
prokládané přetahováním, až nakonec byl pes přece jen obklíčen a přesvědčen, aby klobouk vrátil majitelce. A protože klobouk byl celý oslintaný a zválený, tak ho moje obávaná přítelkyně hodila do pračky, posypala práškem, pračku nastavila na 60°C, k tomu přidala 1000 otáček a zmačkla čudl.
prokládané přetahováním, až nakonec byl pes přece jen obklíčen a přesvědčen, aby klobouk vrátil majitelce. A protože klobouk byl celý oslintaný a zválený, tak ho moje obávaná přítelkyně hodila do pračky, posypala práškem, pračku nastavila na 60°C, k tomu přidala 1000 otáček a zmačkla čudl. To co po dvou hodinách z pračky vytáhla jí nemile zaskočilo.
Tohle prý nečekala. Ano, tento číšníci proces nebyl zrovna ideální a klobouku opravdu neudělal dobře. Moje obávaná přítelkyně doufala, že po uschnutí to bude vypadat lépe a jelikož se do rána nestal zázrak, zavolala mi.
Tohle prý nečekala. Ano, tento číšníci proces nebyl zrovna ideální a klobouku opravdu neudělal dobře. Moje obávaná přítelkyně doufala, že po uschnutí to bude vypadat lépe a jelikož se do rána nestal zázrak, zavolala mi. Když ten „klobouk“ vytáhla z igelitky, abych se na to znalecky podívala. (Jsem totiž pánská krejčová.) Bez zbytečného přemýšlení jsem nad ním udělala ve vzduchu kříž a řekla: „exitus,"
Moje obávaná přítelkyně bez ohledu na můj znalecký posudek trvala na opravě. Sice připustila, že ten „klobouk“, je divný a hned navrhla, že postačí, když z něj udělám lodičku.
Kdysi jsem jí totiž z kovbojského klobouku lodičku vytvořila, tu teď ona zručně vylovila z igelitky, aby mi oživila paměť.
Nato hodila perličku dne. Trochu ti to milý deníčku přiblížím. Stojím v kuchyni, v ruce držím nějakou beztvárnou věc, o které se tvrdí, že je to klobouk a moje obávaná mi říká: „Stihneš to ušít do 12 hodin? Já musím být v půl jedné u soudu a chtěla bych v ní jít,“ a na hodinách 9:50 … tož to byla pro mě šleha.
Zalapala jsem po dechu. Nádech a výdech, nádech a výdech. Nepomohlo mi to.
A teď začala psychologická bitva, ta se změnila na vyjednávání. Moje argumenty byly, že nemám napařovací stroj, nemám formu „klobouk“ hadr-„klobouk“ je moc nízký a taky tvar není ideální, protože je nahoře širší než dole a moje obávaná by vněm vypadala jak karikatura Pepka námořníka.
Její protiargumenty byly: jsem šikovná švadlena, nějak to udělám, přece musí být nějaký způsob…a všude jsou kloboučnictví zrušené … a co teď s tím ...
Věděla jsem, neřekla jsem.
Začala mi fňukat,
jak strašlivě jsem ji zklamala.
jak strašlivě jsem ji zklamala. Zalapala jsem po dechu a snažila se dýcháním uklidnit rozdivočený tep, opět mi to nepomohlo.
Dohodly jsme se na kompromisu. Slíbila jsem, že se pokusím z toho „klobouku“ vytvořit klobouk, pokud možno původní.
A tak začala akce: zachraňte klobouk po druhé: opět se „klobouk“ ocitl v lázni, pak v tekutém škrobu, pak seděl na hrnci a schnul. Celý den jsem se snažila vnutit „klobouku“ původní tvar. Takže, když jsem skončila a prohlídla si ten výtvor, 
nazula jsem kecky a prošla se s „kloboučkem“ ke kontejneru. Prostě, pro něj už nebylo záchrany. Své obávané přítelkyni jsem dala dvacku a zakázala jí řeč o kloboucích. Prostě zázraky fakt neumím.
nazula jsem kecky a prošla se s „kloboučkem“ ke kontejneru. Prostě, pro něj už nebylo záchrany. Své obávané přítelkyni jsem dala dvacku a zakázala jí řeč o kloboucích. Prostě zázraky fakt neumím. P. S. Nedopatřením jsem tento soubor odeslala mailem své bývalé dobré přítelkyni. Pochopila mě a od té doby je opět moje nejlepší přítelkyně.
hodinky Vše začalo nenápadně, tak říkajíc banalitou. Chlopkovi se zlomila přezka na řemínku od hodinek. Řemínek vyhodil a koupil si nový. Jenže vzápětí zjistil, že mu nepříjemně dře zápěstí. Poťukala jsem řemínek kladívkem, aby zmněknul, ale nepomohlo to. Stále byl tuhý, stále dřel. Chlopek ho vyhodil a koupil si nový, jenže ten zase nepasoval do hodinek. Vyhodil ho a šel si koupit další, tentokrát si hodinky vzal raději sebou. Konečně řemínek pasoval, jenže při nasazování se zlomilo takové to ouško u hodinek, na kterém řemínek drží. Chlopek to vyhodil sakům prásk, jak řemínek, tak hodinky.
a koupil si nový. Jenže vzápětí zjistil, že mu nepříjemně dře zápěstí. Poťukala jsem řemínek kladívkem, aby zmněknul, ale nepomohlo to. Stále byl tuhý, stále dřel. Chlopek ho vyhodil a koupil si nový, jenže ten zase nepasoval do hodinek. Vyhodil ho a šel si koupit další, tentokrát si hodinky vzal raději sebou. Konečně řemínek pasoval, jenže při nasazování se zlomilo takové to ouško u hodinek, na kterém řemínek drží. Chlopek to vyhodil sakům prásk, jak řemínek, tak hodinky. Jsem jemná, něžná duše 
a dál jsem se nemohla dívat na chlopkove trápení se založenýma rukama. Rozhodla jsem se, že mu koupím hodinky.
a dál jsem se nemohla dívat na chlopkove trápení se založenýma rukama. Rozhodla jsem se, že mu koupím hodinky. Svět je malý a co je Poruba proti světu? Pouhý krcálek. Takže ledva jsem vyšla z domu, potkala jsem svou obávanou přítelkyni. Byla ráda, že mě vidí a já vlastně taky, doufala jsem, že mi při výběru hodinek pomůže. Jenže ona mě zaskočila větou: „A byla ses podívat k Vietnamcům?“
Připustila jsem, že něco takového mě ani ve snu nenapadlo. Tak jak se umírajícímu mihne před očima celý život, tak nějak se i mi při, slově Vietnamec mihne před očima veškeré zboží, které jsem u nich zakoupila.
Jen tak nostalgicky zavzpomínám
Deštník: tak s tím jsem si dlouho neužila, ještě jsem ho neotevřela a už mu odpadlo jedno rameno, nebo jak se těm drátům říká. A když pršelo, tak pršelo. Deštník vlastně dešti nijak nebránil, jen korigoval dešťovou vodu. Dopadající kapky se přes deštníkovou látku štěpily na menší kapičky a ty způsobovaly pod deštníkem mžení, zatím co jiné minikapičky se slívaly do megakapek a ty mě pak vždy nemile překvapily. Obzvlášť mě naštvalo, když mi jedna z nich šplíchla do oka a rozmazala maskaru. A nejhorší bylo, že se po tyčce deštníku plazil tenký pramínek vody, který mi ústil v rukávu.
Dál už jsem nezkoumala, protože jsem zrovna míjela kontejner a rozhodla se, že budu raději moknout přirozenou cestou.
a rozhodla se, že budu raději moknout přirozenou cestou.
Konvice: tady si nejsem moc jistá kam ji zařadit. Nevím, zda byla výdobytkem techniky anebo záhadou století. Její zvláštnost spočívala v tom, že ač měla dvojité dno, nikdy nedokázala dostat vodu do varu. Marně jsem přidávala plyn. Moje vysvětlení je, že veškerá teplota se vrazila do jejího ucha a odtud prostě vodu ani ohřát nemohla. Jednou jsem tuto svou odvážnou hypotézu přednesla návštěvě, abych jim ukrátila čekání na kafe a jelikož se tvářili nějak noc udiveně, rozhodla jsem se celý tento složitý proces nakreslit pro lehčí pochopení.
Kdokoliv se pozorně zadívá na můj nákres, musí mu být jasné, že mezi vodou a vařícím uchem (tedy varem) je nezera dobrých 15 cm. Tudíž k ohřevu vody ani nemůže dojít.
Logika je logika. Teplo vždy stoupá vzhůru a zdržuje se tam.
No, zanechám nudného vědeckého pojednání. Nechci unavovat a raději vrátím se k původnímu tématu.
Nemohu nevzpomenout šňůrky (česky: tkaničky) do bot: nechtělo se mi jít do kamenného obchodu, pro takovou maličkost. Myslela jsem si, že na šňůrce se nedá nic pokazit. A přece!
Šňůrka před zašněrováním měřila 70 cm a po zašněrování 158 cm a mohla být ještě delší, kdybych více utáhla mašličku.
Také mi to nedá a vzpomenu na nezapomenutelné špilky do uší, (česky: tyčinky na čištění uší) tady myslím Vietnamci ani nepochopili k čemu slouží a moc by mě zajímalo, na co by to použili oni. Raději jsem je vyhodila, než se někdo zraní.
. Myslím, že jsem už vyplácala dost místa na to, aby každý pochopil, proč jsem na Vietnamské prodejce zanevřela.
No, myslím, že to pochopila i moje obávaná přítelkyně. Jenže mě zmátla větou: „No já jsem u nich koupila před dvěma léty hodinky a ony stále jdou, sice nemají baterku,“
Tady vysvětlím, že nešlo o technickou dokonalost, ale jen o špatnou formulaci věty.
Jasně, že mě zajímalo, jak dlouho jí „jdou“ hodinky bez baterky, protože pokud je měla schované rok-dva v šuplíku, leccos by to vysvětlovalo. Moje obávaná mě však ubezpečila, že jí šly dva roky a kdyby jim nedošla baterka, šlapaly by dál.
Pomyslela jsem si, že udělat malou exkurzi u Vietnamcům nezaškodí, nakonec za podívání nic nedám a možná se už polepšili. A tak jsem jim dala poslední šanci.
První jsme se stavily k mé obávané přítelkyni na kafe a taky pro ty její hodinky a pak hurá na tržiště.
Vešli jsme do prázdného obchodu. Ani jsme se nestačily rozhlídnout a už u nás byla prodavačka asijského původu a hned na nás vybafla: „co,ceš,“
„Baterku do hodinek,“ řekla moje obávaná přítelkyně.
Prodavačka čile vynadala baterky všech možných velikostí.
„Dejte mi tam tu baterku sama, minule mi nepasovala,“ řekla moje obávaná a podala jí hodinky.
„Ty,sam,“ vyhrkla Vietnamka a zvedla ruky jako by se vzdávala. Trochu mě to její gesto znervóznilo. Mohlo se totiž stát, že by si někdo tuto její reakci špatně vyložil. Všude byly kamery
a my jak na potvoru stály hned vedle kasy.
a my jak na potvoru stály hned vedle kasy. Moje obávaná přítelkyně v klidu položila na pult kabelku a snažila se otevřít víčko hodinek. Nešlo to.
„Nějak se to zašprajclo,“ komentovala svou snahu, „zkuste to vy. Já ty hodinky koupila u vás,“ a opět podala hodinky prodavačce.
„Ne,ty,sám,“ řekla prodavačka a opět dala ruky vzhůru. Moje obávaná přítelkyně se naštvala. Otevřela kabelku, zalovila v ní a vytáhla zavírací nůž. Prodavačka uskočila. Vidět u Vietnamce vyvalené oči, jak tenisáky se nevidí každý den.
Moje obávaná přítelkyně poměrně zručně nožíkem otevřela zadní vchod hodinek, bohužel to učinila velice razantně. Víčko udělalo puk a hops a zmizelo někam do pryč, mezi stojany se zbožím.
„Tak a kde to letělo?“ optala se nás. Nevěděla jsem, já spíš než letící víčko koukala na tu atrakci s očima, co dokázala předvést prodavačka.
Moje obávaná přítelkyně mrskla hodinkami do koše a chtěla koupenou baterku vrátit.
a chtěla koupenou baterku vrátit. „Ne,tykoupit,“ trvala na prodeji prodavačka.
„Ale já tu baterku nechci,“
„Ty,už,koupit! Ty,už,rozbalit!“
„Ale já už baterku nepotřebuji,“
„Kup,hodinky,“ radila prodavačka.
„Já nechci hodinky, tady Věrka chce hodinky,“ (doteď jsem se docela bavila.)
„Kup,hodinky,“ bafla na mě prodavačka a v momentě byl pult posetý hodinkami. Moje obávaná přítelkyně okamžitě zapomněla na své trampoty a sama se s iniciativou sobě vlastní se zapojila do prodeje. Nabízela mi hodinky rozložené na pultě a vyzdvihovala jejich kvalitu. Prodavačka s širokým úsměvem 
jen tak stála a přikyvovala.
jen tak stála a přikyvovala. No, ale přece jen mi jedny hodinky padly do oka i cena byla přijatelná, ale než jsem je koupila pro jistotu jsem se ještě prodavačky zeptala: „A budou dělat tik-ťak,tik-ťak, až dojdu domů?“
„Jo, tik,ťak,tik,ťak, domu tik,ťak,“ kývala prodavačka horlivě hlavou a už tak dost široký úsměve ještě více roztáhla.
„To netikťak,“ vmísila se do rozhovoru moje obávaná přítelkyně, „to je digi, to netiká,“
„Tikťak, tikťak,“ trvala na svém vysmáta prodavačka.
Koupila jsem je.
Můj chlopek mi za ně ani nestačil poděkovat a jen co je vzal do ruky, odpadla jim přezka na řemínku a já se zase ocitla na začátku příběhu.
a já se zase ocitla na začátku příběhu.
a opět hodinky Za dva dny po mém fiasku s chlopkovými hodinkami, opět třikrát zaklinkal zvonek u dveří. Bylo mi jasné, že za nimi stojí moje obávaná přítelkyně. Nemýlila jsem se. Opravdu stála na prahu. Místo pozdravu ke mně napřáhla ruku a přistrčila mi své zápěstí až pod nos, tak jak to dělá lady, když čeká polibek.
„Koukej!“ chlubila se, „To mi koupil synátor. Jsou až z Prahy. Značkové! Žáden Vietnam-aušus!“
Chvíli jsem nechápala, protože jsem dlouhozraká, takže mi trvalo než jsem pořádně zaostřila a uviděla hodinky.
Musela jsem uznat, že byly moc hezké. Byly takové hodně elegantní, zdobeny kolem dokola malými blýskavými kamínky. Prostě byly to hodinky dělané jak pro straku.
Pozvala jsem svou obávanou přítelkyni dál. Moc jsem potřebovala někomu si postěžovat na hodinky bez řemínku a bez paragonu a taky na chlopka, protože vůbec nepochopil, že to jsem mu chtěla udělat radost a nemluvil se mnou.
I když jsem musela uznat, že tentokrát Vietnamská prodavačka nelhala. Hodinky doma stále dělaly tik-ťak.
…
Za dva dny opět zazvonil u dveří zvonek. Jasně že třikrát, jinak to ani nelze. Otevřela jsem a na prahu stála moje obávaná přítelkyně zdrclá jak kyška.
Místo pozdravu řekla: „Už nemám hodinky.“
Místo pozdravu řekla: „Už nemám hodinky.“ To mě zaskočilo.
Moje obávaná mi vysvětlila, že jak šla kolem futer, (česky-zárubně dveří) tak o ně škrkla hodinkami a upadl jí jeden blýskavý kamínek.
„To není žádná hrůza,“ konejšila jsem ji, „to se přilepí,“
„Já už to přilepila,“ řekla sklesle, (o kurec! Blýsklo mi hlavou) „jenže mi z toho sekunďáku(sekundového lepidla) vyletěla větší kapka a dostala se pod sklíčko a slepila ručičky. Mám paragon, ale na nic. To mi jako reklamaci jistě neuznají.“
„To se musí zapít,“ řekla jsem a vtáhla svou obávanou přítelkyni do kuchyně. Otevřela jsem fernet a obě jsme se chovaly jak na pohřbu.
„Já to tomu svému synovi snad ani neřeknu,“ vzdychla nešťastná žena.
„No, příště mu řekni, že chceš hodinky vodotěsné, ty můžeš prát i v pračce,“ radila jsem.
A jelikož fernet trošku zapůsobil, tak nám to nedalo a šly jsme na exkurzi, tentokrát k Číňanovi. Taky tam měl slušný výběr hodinek. Tentokrát jsem to byla já, kdo se ujal iniciativy. Vyzdvihovala jsem různé typy hodinek a moje obávaná přítelkyně si opravdu jedny koupila. Byly krásné, zdobené dokola kolem blýskavými kamínky, prostě byly to hodinky dělané jak pro straku.
Zda bude nějaké to hodinkové pokračování nevím … zatím hodinky dělají tik-ťak a nic jim neodpadlo.